"Uteč, uteč, uteč!" Bubnovalo moje srdce. Adrenalin se mě snažil vyburcovat, abych se zvedla, rozbila sklo v　okně a sešplhala po okapu do středu temného města. Kdybych se dobře skrývala, mohla bych přežít do rána a za světla pak utéct. Určitě by mě ale našel.

A pak, kam bych asi utekla? Co bych venku dělala? Nebyla jsem na vzduchu už pomalu rok. Dokázala bych se o sebe zase postarat? Vždyť co ze mě zbylo? Ubohá domácí hračka. Neumím než na něj tady čekat. Stočená ve velkém křesle třesoucí se, v jakém stavu se zase vrátí.

Celé tělo se mi chvělo, jak si přálo zmizet. Ale pohybu jsem nebyla schopna. Nezbylo než čekat. Čekat, než se jeho kroky ozvou u vchodu. Byl velmi tichý, ale já už měla vytrénovaný sluch. Byl tady. Už jen pár schodů.

Zavřela jsem oči a prsty propletla v　modlitbě. "Bože, nevěřím v　tebe, přesto tě žádám v　blízkosti konce, vrať mu duši. Možná jsem slabá, ale bojím se zemřít."

Nesmím dát najevo strach. Uklidni se, Donno. Zrychlený tep srdce ho jen vyburcuje. Uklidnit se... na to byly zapotřebí dobré vzpomínky. Jak byl milý, když jsem ho poznala. Jak laskavý. Jako zvíře ke krásce.