Můj blog je o twilight sáze, a hlavně o Cullenových a představitelích těchto postav(herců) budu se snažit sem dávat aspoň jednou za týden nějaký ten článek. Vaše milující Alice.
Jak to bylo s Carlislem?
21. leden 2011 | 21.20 |
"Příště se radši nech zabít!" vykřikl jsem vztekle a vyběhl z otcovy pracovny. Tyhle hony na mýtické bytosti mě už začínají štvát. Můj otec je v těchto lovech nejlepší, a ode mě se očekává, že půjdu v jeho stopách. Ale zeptal se mě snad někdo? Ptal se mě někdo, co si o tom myslím já? Ne, nikdo. Nikdo nechtěl ani slyšet, že bych odmítl jeho práci. Práci, která mě nebavila. Při těchto honech umíraly spousty lidí a já jsem je nechtěl vést na smrt.
Mým snem bylo lidem pomáhat, zachraňovat životy, ne je zatracovat. Ale v této době to bylo nepřípustné. Ti, co lidem pomáhali jinak, než pomocí všemohoucího Boha nebo vymítáním ďábla, byli označeni za čaroděje, čertovy služebníky, šarlatány. A to jsem já nebyl. Našel jsem zakázané knihy a učil se o lidském těle. Jak mu pomoci, jak ho uzdravit. Ale nikdy jsem to nemohl použít.
Vyběhl jsem na ulici do pochmurného, tmavého dne a zabočil do lesa. Procházel jsem se kolem starých stromů, které už toho tolik prožily. Rozhodně více než já. Ve svých třiadvaceti jsem byl černá ovce společnosti a to z jednoho jediného důvodu.
V mém věku už všichni byli většinou v manželství. Předem dohodnuté svazky dvou lidí, co se neznali. Nikdy jsem to pořádně nechápal, všechny takové nabídky jsem odmítal. Divím se, že mě otec do toho nenutí víc. Ale toto nejspíš chápal. On sám s matkou zažil to, co jsem si přál zažít i já. Pravou a nefalšovanou lásku. Tu jsem nemohl najít v dívkách z lepší společnosti, které mi pořád dohazovali.
Postupně jsem zrychloval krok, aniž bych si to uvědomoval. Mířil jsem na své místo v lese. Sedl jsem si na větev stromu, asi metr vysoko, a sledoval jsem zurčící potůček, protékající kousek ode mě. Toto místo mě svou poklidnou atmosférou dokázalo zklidnit.
Dokázal jsem přemýšlet o tom, co se stalo. Co se možná stane. A co bych si přál. Mé sny byly prosté. Ale i ta nejmenší věc byla pro mě téměř nesplnitelná. Dělat práci, co by mě bavila, mít ženu, kterou bych miloval a žili bychom šťastně až do smrti. Ale díky té poslední větě to pro mě byla pouhá pohádka. Nedosažitelný sen jako hvězdy na noční obloze. Jasně viditelné, ale přesto na hony vzdálené.
Opíral jsem se o kmen stromu a díval se na malý vodopád, když v tom jsem něco zaslechl. Na kraji malé mýtinky praskla větvička. Rychle jsem zahnal myšlenku na to, že by to byl člověk, jelikož o tomto místě vím jen já. Nejspíše to bude jen nějaké zbloudilé zvíře. Znovu jsem se ponořil do sebe. Vzpomněl jsem si na mou matku, která zemřela, když mi byly čtyři roky. Jediná vzpomínka, kterou jsem na ni měl, byla velmi mlhavá. Ale přesto jsem si té vzpomínky cenil.
Procházeli jsme se lesem a ona mě učila, jak se jmenují všechny stromy a kytky. Nakonec jsme došli na toto místo. Vysadila mě na větev a já se opřel tak jako teď. Ona si klekla k potůčku a začala zpívat svým nádherným hlasem. Tuto vzpomínku jsem si uchovával jako největší poklad, jenž mi nikdo nemohl vzít. Otevřel jsem oči. Z oka mi stékala jediná slza. Slza smutku, že jsem ji nemohl poznat, že si na ni nedokážu lépe vzpomenout. Copak chci moc, když si přeji, aby tu byla?
Pohlédl jsem k rozložitému dubu na druhé straně paloučku. Listy neklidně šuměly, ačkoliv nevál vítr. Podíval jsem se ke kořenům, vystupující na povrch. Najednou jsem zjistil, že nejsem sám. Na jednom kořeni seděla žena a dívala se na mě. Nebyla nijak zvláštní. Ale pak jsem si uvědomil její nesmírnou krásu. Dlouhé zlaté vlasy jí splývaly na záda v jemných vlnách. Krásné rysy byly doplněny smyslnými rty. Jen ty oči mi k tomu neseděly. Měly takovou rudočernou barvu. Ty oči mě trochu vyděsily.
Nevnímal jsem ji. I když byla krásná, tak mě nezajímala. Díval jsem se sice jejím směrem, ale ne na ni. Měl jsem dojem, že je tak trochu zmatená, že jí nevěnuji sebemenší pozornost. Ucítil jsem závan větru. Nevěděl jsem, co to bylo, ale ona už na tom místě nestála. Teď jsem byl zmatený já. Jak mohla tak rychle odejít? V kouzla jsem nevěřil, věřil jsem ve vědu, a toto bylo vědecky nemožné. Vedle mě se něco pohnulo. Reflexivně jsem seskočil ze stromu a otočil se tím směrem. Přede mnou stála ona a na tváři jí pohrával záhadný úsměv.
"Copak tady děláte tak sám?" otázala se. Tahle situace se mi nějak nezdála. Ptá se mě, co tu dělám sám? Neměl bych se na to náhodou zeptat já jí? Z této vzdálenosti mi její oči připadaly ještě děsivější.
"Neměl bych se na to zeptat spíše já vás?" zeptal jsem se, ne zrovna moc slušně. Uraženě se na mě podívala. Jako by jí něco nevycházelo. Jako by byla rybář a já ryba, kterou se chystá chytit. Opět nasadila ten její úsměv.
"Jen jsem se šla projít, ale ztratila jsem se. Chtěla jsem vás požádat, jestli byste mi nepomohl najít cestu zpět." Z každého jejího slova jsem cítil lež. Ani slůvko nebylo pravdivé. Přemýšlel jsem, jak bych ji mohl co nejslušněji odmítnout, ale nic mě nenapadlo. Povzdechl jsem si.
"Kde bydlíte?" zeptal jsem se nakonec. Úsměv se jí rozšířil, jakmile jsem to dořekl. Jako by se jí něco splnilo, nebo ještě splní. Měl jsem silný pocit, že něco není v pořádku.
"Kousek odtud v malém městečku jménem Ferrton." Tak to máme společnou cestu, pomyslel jsem si. Rukou jsem jí naznačil, aby mě následovala.
Po celou cestu jsem cítil její pohled v zádech, až mi to bylo nepříjemné. Šla za mnou téměř neslyšnými kroky. Kdybych nevěděl, že za mnou jde, nejspíš bych ji neslyšel. Došli jsme na kraj města. Rozloučila se se mnou a v očích se jí při tom zlověstně zalesklo. Byl jsem rád, když jsem viděl, jak odchází. Procházel jsem uličkami městečka zpět domů, když se zpoza rohu vynořila menší skupina mužů se zbraněmi v ruce. Zamířili ke mně. Nejstarší promluvil.
"Carlisle, tebe jsme hledali. Objevil se další. Už zabil dva lidi. Potřebujeme pomoc."
Až moc dobře jsem věděl, co tím myslí. Další hon. Copak si do teď nevšimli, že žádnou nestvůru nechytli? Vždy jen nějakého pomatence, který byl posedlý ďáblem. Vraždy po honu vždy záhadně ustaly, aniž bychom něco udělali. Ale musel jsem se zúčastnit. Přikývl jsem na souhlas. S ostatními jsem šel uličkami města zpět po cestě, kterou jsem šel prve.
Dostali jsme se na náměstí. To, co jsme viděli, se nám nadosmrti vryje do paměti. Ležela tam tři bezvládná těla a mezi nimi byla dívka, která držela dalšího člověka. Ústy byla přisátá k jeho krku. Po pár vteřinách tělo odhodila. Podíval jsem se do tváře mrtvého. Hleděly na mě prázdné oči mého otce. Vzedmul se ve mně nesmírný vztek smíšený se smutkem a lítostí. On byl poslední člověk, který mi zbyl. A má poslední slova, která jsem mu řekl, byla, ať zemře. Nemyslel jsem je vážně.
Litoval jsem těch slov, ale nemohl jsem to vrátit. Podíval jsem se na vraha svého otce, nebo spíše vražedkyni. Stála tam ona. Ta, kterou jsem potkal v lese. Ústa stále umazaná od krve mého otce. Zavelel jsem ostatním k útoku na ni. Nemohl jsem tu stvůru nechat žít. Rozběhl jsem se proti ní, ale najednou už na tom místě nestála. Proměnila se v barevnou skvrnu, která se míhala kolem. Slyšel jsem sténání a výkřiky ostatních, ale mně se nic nedělo. Otočil jsem se k nim. Všichni leželi na zemi bez jediného pohnutí. Ta nestvůra je všechny zabila. Nedokázal jsem se hnout z místa. Nechápal jsem, proč mě ušetřila. Nevěděl jsem, co se mnou zamýšlí. Netušil jsem, co je zač.
Přistoupila ke mně a mě do nosu udeřila její omamná vůně.
"Co jsi zač?" Odpověď jsem možná znal, ale nechtěl jsem si to přiznat.
"Upír. A že jsi na mě byl tak hodný, a ukázal mi cestu, tak tě nezabiji." Slyšel jsem z jejího hlasu tu ironii. "Místo toho tě udělám jedním z nás." Zhrozil jsem se. Jak to myslela, jedním z nás? Jako že budu taky upír?
"Ne," řekl jsem o trochu víc nahlas, než bylo nutné.
"Já se tě ale neptala," řekla. "Řeknu ti jediné, náš svět má pravidla. Je to jednoduché, buď nenápadný, přežiješ." S těmito slovy vzala mou ruku, kousla mě do ní a zmizela.
Rukou se mi začal rozlévat neskutečný žár, který se rozšiřoval do celého těla. Bylo to k nevydržení, připadalo mi, jako bych ležel v ohni. Věděl jsem však, že tu nemůžu zůstat, nebo by mě našli a zabili. Musím se schovat. Začal jsem se pomalinku plazit k jednomu z otevřených oken do sklepa. Každý pohyb mě neuvěřitelně bolel, ale vůle žít mi pomáhala to překonat. Spadl jsem oknem do sklepa, do něčeho měkkého. Nevěděl jsem, co to je, ale zahrabal jsem se do toho. Tam jsem vyčkával, až ta bolest ustoupí.
Minuty, hodiny, dny, týdny. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale pocítil jsem změnu. Od konečků prstů se bolest stahovala do hrudi a tam útočila na srdce. To párkrát naposledy udeřilo a pak utichlo napořád. Chvíli jsem ještě ležel, jestli se bolest nevrátí, ale nic se nestalo. Chtěl jsem se zvednout, ale hned, jak jsem na to pomyslel, jsem stál. Podivil jsem se nad tou rychlostí. Pak mi došlo, co jsem. Co se teď ze mě stalo. Jsem upír, nestvůra, netvor, co zabíjí lidi, aby sám žil. A to jsem já být nechtěl.
Rozhlédl jsem se po okolí. Byl jsem v jasně osvětlené místnosti. Ve sklepě, kde byla hromada shnilých brambor, kde jsem byl zahrabaný. Viděl jsem každý detail ve zdi, každou nerovnost, až mě to zaráželo. Vyskočil jsem oknem ven a zjistil jsem, že je noc.
Takže já vidím i v noci, podivil jsem se. Do nosu mě udeřila lákavá vůně, z níž mě rozpálil krk. Šel jsem najít zdroj toho vábidla, až jsem došel k oknu. Viděl jsem muže, jak se právě řízl o kousek skla. Z ruky mu stékal pramínek krve. Když jsem si uvědomil, co mě tak vábí, zhnusil jsem se sám sobě. Krev. Nechci zabíjet. Otočil jsem se opačným směrem a rozběhl se pryč. Ta rychlost byla osvobozující, ale jakmile jsem se zastavil, to opojení zmizelo. Zůstala jen žízeň po krvi.
V následujících dnech jsem se pokoušel zabít. Nedýchal jsem, ale kyslík jsem nepotřeboval. Snažil jsem se nabodnout na něco, ale má kůže byla tvrdá jako kámen. Skočil jsem ze skály, ale nic se mi nestalo. Pokoušel jsem se vyhladovět, a tím jsem slábl. Celé dny jsem bloudil po lesích. Vždy, když jsem narazil na pach člověka, tak jsem utekl co nejdál.
Den ode dne jsem byl slabší. Přišel jsem na stopu jiné vůně, než je ta lidská. Byla tu vždy, ale já to ignoroval. Teď mi přišla lákavější než kdy jindy. Z posledních sil jsem se za ní vydal. Došel jsem na palouk, kde se páslo stádo jelenů. Najednou jsem ucítil skryté rezervy, a tak jsem se poddal instinktům. Rozběhl jsem se k lani a zakousl se jí do hrdla. Nechal jsem tu lahodnou tekutinu stékat do krku, kde hasila oheň. Spolu s krví se mi do žil vlévala síla. Jedna laň mi nestačila na zotavení. Musel jsem zabít další tři, abych alespoň trochu uspokojil svou žízeň.
To, co jsem udělal, bylo naprosto přirozené. Ukojil jsem svou žízeň a přitom nezemřel žádný člověk, jen zvířata. Za ty jsem vinu necítil, vždyť i jako člověk bych je zabíjel.
Cítil jsem malý triumf. Zjistil jsem další způsob obživy upírů. Nemusí kvůli tomu umírat lidé a já přežiji.