Peter a Charlotte byly překvapeni, když jsem jim řekl, že odcházím. Musel jsem, nevydržím už s nikým díky své skvělé schopnosti. Vnímám emoce ostatních. Je to dar i prokletí. Dar, když jsem v nebezpečí, pak můžu i protivníkovy emoce změnit. Prokletí, když lovím, cítit pocity mé oběti je strašné, cítit její strach a hrůzu ze mně. Hnusí se mi to co dělám, ale mám na výběr? Jiný způsob života nebo spíš přežívání neznám. Peter se mi to snažil zlehčit a Charlotte mě litovala. Nic platné musel jsem pryč. Teď bloudím, jdu kamkoli mě nohy nesou, což je většinou k nějakému menšímu městu, někde kde nesvítí slunce a když náhodou svítí, tak se vždy včas dostanu k nějaké skrýši, kde se ukryji. Jsem na dně lovím opravdu jen když musím, ale stejně je to čím dál horší. Přemýšlím o tom že prostě zkusím zemřít na vyhladovění. pokud je to tedy u upíra vůbec možné.
O týden později.
Jsem v nějakém větším městě začínám mít hlad, rozhodnu se že budu lovit tady ať to mám za sebou. Vybral jsem si nějaký menší ošuntělý bufet, kde v tuhle noční dobu bývají tak dva tři lidé. Jakmile jsem vešel dovnitř okamžitě jsem zaregistroval jiného upíra, voněl nádherně, byla to nepopsatelná vůně nic lepšího jsem v životě necítil. Na židli tam seděla malá tmavovlasá nakrátko střižená upírka. Byla nádherná malé krásné stvoření. Nenechal jsem se však vyvést z míry a s ledovým obličejem sem zamířil k ní. Okamžitě seskočila ze židle a spěchala lidskou chůzí ke mně. Kousek ode mně se zastavila, úsměv roztáhnutý od ucha k uchu. Chvíli na mě koukala a pak spustila "Konečně, víš jak jsem na tebe dlouho čekala" . Nedávalo mi smysl co říkala, ale ani jsem to nepotřeboval vědět. Usmál jsem se na ní chytl ji za ruku a vedl si ji pryč. Psal se rok 1948.
Konec první části.