Můj blog je o twilight sáze, a hlavně o Cullenových a představitelích těchto postav(herců) budu se snažit sem dávat aspoň jednou za týden nějaký ten článek. Vaše milující Alice.
Carlisle a Esme - třetí kapitola
17. únor 2011 | 20.47 |
3. kapitola
Vykročili jsme směrem k Londýnu, já a ona žena, jejíž jméno, povaha, dosavadní život, životní cíl a dokonce sama přítomnost po mém boku byla pro mne naprostou záhadou. Bylo to jako sen. Byl jsem příliš zmaten, a tak jsem se po několik minut nezmohl na jediné slovo. Opět to byl její hlas, který prvý přerušil ticho: "Chtěla bych se vás ještě na něco zeptat," řekla náhle. "Znáte mnoho lidí v Londýně?"
"Ano, velmi mnoho."
"A také mnoho šlechticů?" Z této podivné otázky zazníval nádech nedůvěřivosti. Váhal jsem, než jsem odpověděl.
"Několik," prohlásil jsem po chvíli mlčení.
"A také mnoho" - a tu se zarazila a tázavě mi pohlédla do tváře - "a také mnoho sirů?"
Byl jsem příliš překvapen, než abych odpověděl, a proto jsem se jí zeptal sám: "Proč se tak ptáte?"
"Protože kvůli sobě doufám, že jistého sira neznáte."
"Řeknete mi, jak se jmenuje?"
"Nemohu - bojím se - ztrácím rozvahu, vyslovím-li jeho jméno." Mluvila hlasitě a téměř podrážděně, pozdvihla zaťatou pěst a pohrozila jí. Pak se náhle opět ovládla a skoro šeptem se mě zeptala: "Řekněte mi, které siry vlastně znáte."
Abych jí vyhověl, sdělil jí dvě tři jména. "Ach, vy ho neznáte," řekla s ulehčením. Jste snad sám šlechtic?"
"Ani zdaleka. Jsem pouhý učitel medicíny."
"Není šlechtic," opakovala pro sebe.
"Díky Bohu! Mohu mu tedy důvěřovat."
Až dosud se mi dařilo z ohledu k své společnici zkrotit svou zvědavost, nyní mě však přemohla. "Máte zřejmě důvod, proč se horšíte na šlechtice. Ublížil vám snad nějaký ten sir, jehož jméno se mi zdráháte prozradit? Zavinil to snad on, že jste zde na silnici v tak nezvyklou noční hodinu?"
"Neptejte se me na nic. Nenuťte mě, abych vám o tom vyprávěla," odpověděla. "Necítím se nijak dobře. Bylo mi krutě ublíženo a ukřivděno. Prokážete mi velkou laskavost, půjdete-li nyní rychleji a nebudete-li na mě mluvit. Musím se teď nutně uklidnit, půjde-li to." Vykročili jsme rychleji a po celou půlhodinu nikdo z nás nepromluvil ani slovo. Chvilkami jsem úkradkem pohlédl na její tvář. Zůstávala nezměněna: rty pevně sevřeny, obočí stažené, oči upřené přímo před sebe. Když jsme dorazili k prvním domům, tvář se jí poněkud vyjasnila a neznámá znovu promluvila.
"Bydlíte v Londýně?" zeptala se.
"Ano." Tu mi však napadlo, že by v ní snad tato odpověď mohla vzbudit naději na nějakou pomoc nebo radu v nejbližších dnech a pomyslil jsem si, že bych ji proto měl upozornit na svůj nadcházející odjezd, a tak jí ušetřit možné zklamání. Dodal jsem proto: "Zítra však odjíždím na nějakou dobu z Londýna. Jedu na venkov."
"Kam?" zeptala se. "Na sever či na jih?"
Na jih - do Cumberlandu."
"Do Cumberlandu!" opakovala rozechvěně. "Jak ráda bych tam také jela. Byla jsem tam kdysi tak šťastna!"
Znovu jsem se pokusil nadzdvihnout závoj, který visel mezi ženou a mnou. "Nenarodila jste se snad v onom krásném kraji, plném jezer?"
"Nikoli," odvětila, "narosila jsem se v Hampshiru, krátký čas jsem však v Cumberlandu chodila do školy. Říkáte jezera? Nepamatuji se na ně! Jak ráda bych ještě jednou uviděla vesnici Limmeridge a limmeridgeský zámek."
Nyní jsem byl překvapen já. Náhodná zmínka o sídle pana Platta z úst mé podivné společnice mě naplnila údivem.
"Nevolal nás snad někdo?" zeptala se, když jsem se zastavil, a zděšeně se ohlédla na silnici za námi.
"Ne, ne, mne jen zarazila vaše zmínka o limmeridgeském zámku. Před několika dny jsem o něm slyšel od nějakých tamních známých."
"To ale jistě nebyl nikdo z mých známých! Paní Plattová je mrtva, její manžel je mrtev a jejich děvčátko se mezitím snad již provdalo a už je odtud pryč. Ani nevím, kdo dnes v Limmeridge bydlí. Žije-li ale přece leště někdo z jejich rodiny, pak ho miluji již jen kvůli paní Plattové." Chtěla zřejmě říci ještě více, ale mezitím jsme došli k bráně, u níž se vybíralo mýtné. Žena mi pevně stiskla paži a úzkostlivě se dívala kupředu. "Dívá se výběrčí ven?"
"Nedíval se, a když jsme procházeli bránou, nebylo široko daleko ani člověka. Pohled na plynové lampy a domy ji zřejmě rozrušil a zvýšil její netrpělivost. "Tak to je Londýn," pravila. "Nevidíte nějaký kočár, který bych si mohla nejmout? Jsem unavena a bojím se. Chtěla bych už být sama a odjet."
Vysvětlil jsem jí, že musíme jít ještě kousek cesty, než dojdeme ke stanovišti kočárů, a pokoušel jsem se navázat na přerušený rozhovor o Cumberlandu. Bylo to marné. Byla zcela v zajetí myšlenky na samotu a odjezd. Nedokázala o ničem jiném uvažovat nebo mluvit. Za chvíli jsem spatřil drožku, z níž vystoupil nějaký cestující. Zavolal jsem na drožkáře, a když jsme přecházeli ulici, vzrostl neklid mé společnice do té míry, že mě téměř přinutila k běhu. "Je strašně pozdě," vysvětlovala. "Spěchám jenom proto, že je tak pozdě."
"Nejedete-li, pane k Tottenham Court Road," prohlásil drožkář, když jsem otevřel dvířka kočáru, "tak vás nemohu vzít. Můj kůň je utahanej jako kočka a jinam mi už nepojede než do stáje."
"Dobře, dobře. To mi stačí. Jedu tím směrem - jedu tím směrem," řekla neznámá a vklouzla do kočáru. Požádal jsem ji, abych ji směl doprovodit.
"Ne, ne, ne!" odvětila prudce. "Jsem teď úplně v pořádku a zcela šťastna. Pamatujte si, co jste mi slíbil. Děkuji vám, mnohokrát vám děkuji." Měl jsem ruku na dvířkách kočáru. Neznámá ji uchopila, políbila a odstrčila. V tom okamžiku se vůz rozjel. Napřed jsem chtěl, aniž jsem věděl proč, vůz zastavit, ale rachot kol pomalu slábl v dálce, až se kočár rozplynul v černých stínech na konci ulice a žena v bílém zmizela.
Uplynulo deset nebo snad i více minut. Kráčel jsem dál stejným směrem, chvilkami jsem se podvědomě zastavoval. Na okamžik jsem dokonce pochyboval, zda se to, co jsem právě prožil, skutečně přihodilo, pak mě zase rozladil nepříjemný pocit, že jsem nejednal správně, přičemž jsem ovšem nevěděl, jak jsem se vlastně měl zachovat. Byl jsem hluboko ponořen do svých zmatených myšlenek, když mě z nich prudce vytrhlo hrčení rychle se otáčejících kol. Byl jsem na tmavé straně ulice ve stínu zahradních stromů. Zastavil jsem se a ohlédl. Na druhé, osvětlené straně ulice, trochu nížeji, stál strážník.
Kočár projel kolem mne; bylo to otevřená bryčka, v níž seděli dva muži."Zastavte!" zavolal jeden z nich. "Tam je strážník. Zeptáme se ho."
Bryčka prudce zarazila nedaleko místa, kde jsem stál. "Strážníku, neviděl jste tudy jít nějakou ženu?"
"Jakou ženu?"
"Ženu ve žlutých šatech..."
"Ne, ne," přerušil ho druhý muž. "Šaty, které měla od nás, jsme našli na její posteli. Musela utéci v šatech, které měla na sobě, když k nám přišla. Byla v bílém, strážníku. Žena v bílém."
"Neviděl jsem jí, pane."
"Potkáte-li ji vy nebo některý z vašich lidí, zadržte ji a dopravte na tuto adresu. Zaplatím všechny výlohy a navíc dostanete slušnou odměnu."
Strážník pohlédl na lístek, který mu onen muž podal. "Proč ji máme zadržet? Čeho se dopustila?"
"Utekla z mého ústavu pro choromyslné. Nezapomeňte: žena v bílém. Jedeme dále!"