Edwardův odchod 4. kapitola

Takto upravenou fotku jsem si přidala do mého alba. Celou noc jsem nemohla usnout, přemýšlela jsem nad tím, jak bych vypadala jako upír. Měla bych červené oči. Bledou a ledovou pleť, byla bych tvrdá jako skála. Ale byla bych s Edwardem, byla bych s ním navždy. Když mě pak moje únava přeci jen přemohla, zazvonil budík. Udělala jsem si svou každodenní hygienu, posnídala jsem, a.... Nemělo smysl na Edwarda čekat. Dnes svítilo slunce. Polovina dne se vláčela jako pomalá a nucená smrt. Ale ta druhá půlka byla ještě horší. Když jsem po ukrutně dlouhém dni stráveném posloucháním výuky dojela domů. Všimla jsem si podivně známého stínu. Byl to Edward. Šla jsem k němu blíž a pozdravila ho.

Než jsem se ale stihla zeptat, co tady děla, řekl mi: " Pojď se se mnou projít." Ale řekl to tak chladným hlasem, jaký jsem u něj ještě nezažila. Došli jsem až do hlubokého lesa a tam se stalo to, co mi změnilo život.

"Musíme odjet z Forks."

"Proč?" zeptala jsem se nechápavě.

"Carlisle má být o deset let starší, než na kolik vypadá, lidi si začínají všímat."

"Tak jo, ... Musím vymyslet, co řeknu Charliemu." Pak jsem se oba odmlčeli. Přelomila jsem to hromové ticho otázkou, která mi rvala srdce.

"Když, říkáš my..."

"Myslím mě a mou rodinu." Co? Pomyslela jsem si. To.... to nemůže myslet vážně. Opustit mě? Potom čím jsem si prošli? Pak mi to došlo.

"Edwarde, co se stalo s Jasperem, to nic nebylo."

"Máš pravdu. Noc to nebylo. Nic co jsem vždycky čekal. A nic v porovnání s tím, co by se mohlo stát. Ty skrátka nepatříš do mého světa." Jak jen tohle může říct?

"Patřím k tobě." Teď jsem se začala modlit, aby to byla jen noční můra. Abych se probudila vedle Edwarda, a on mi řekl, že je  se mnou. Ale hned mě omráčil znovu.

"Ne. Nepatříš." Tak chladně. Proč mluvil tak chladně?

"Já jdu taky." řekla jsem tvrdohlavě. Bylo mi jasné že je to k ničemu, ale já něco musela udělat. Ale to co mi řekl, to se mi vrylo hluboko to paměti.

"Bello. Já rozhodně nechci, abys šla." V jeho pohledu bylo tolik zloby. Je jen jediná možnost proč by mě chtěl opustit.

"Ty mě nechceš?" Ve zkrytu duše jsem doufala, že jde jen o mou bezpečnost. Ale zpletla jsem se. Jeho slova mi mé srdce trhala na kousky.

"Ne." Co jsem měla na to říct. Jediné co mě napadlo bylo...

"Aha tak to je. Jiná." Proč mě tak trápí?

"Jestli to není troufalost, mohla bys mi něco slíbit?" Co? On chce ubych mu něco slíbila? Vždyť ví, že pro něj udělám cokoliv.Jeho slova tak mrazila. Jako by mi srdce rozbodávaly tísíce nožů. Ale to nejhorší stejně teprve mělo přijít.

"Neudělej žádnou hloupost. Kvůli Charliemu. A já ti taky něco slíbím. Dneska mě vidíš opravdu naposled. Už se nevrátíme. Můžeš  dál žít svůj život aniž bych ti do něj zasahoval. Bude to jako bych neexistoval, věř mi." Proč to říká? Já nechci aby odjel, já bez něj nechci žít!

"Jestli jde o mou duši. Vem si ji, bez tebe oni nestojím!"

"Nejde o tvou duši. Ty pro mě nejsi dost dobrá." Jak to jen může říct?

"Nejsem pro tebe dost dobrá." Opakovala jsem si pro sebe.

"Mrzí mě, že jsem to protahoval tak dlouho."

"Prosím tě, nedělej to." Byla jsem zoufalá. Proč mě neposlouchá?

"Sbohem." Řekl to, jako bychom se neměli už nikdy vidět. Copak to opravdu myslel vážně? Políbil mě na čelo a odešel. Odešel, nechal mě tam samotnou. Napospas osudu.