20. kapitola

 Pohled Dimitrije:

"Dimitri, měli bychom jít." Řekla Helena a zase mě políbila. Když jsem se dostat s jejího objetí, Rose byla pryč. Navždy jsem ji ztratil.

"Rose!" Zakřičel jsem a rozběhl se ke dveřím, když na mě zakřičela Helena:

"Ani krok, nebo ji zabiju!" Pod krkem držela jednu ze studentek.

"Dobře, klid."

"Ne, já se neuklidním! Ty tady zůstaneš, zůstaneš tady se mnou!" Křičela a máchala pistolí kolem Lisiny hlavy.

"Dobře Heleno, já tady zůstanu, udělám co budeš chtít, jenom pusť prosím tu dívku, dobře?" Snažil jsem se mluvit s klidem, ale uvnitř jsem cítil vztek.

"Tak... tak dobře." Vykoktala ze sebe a opatrně pustila Lisu, která se hned rozeběhla pryč.

"Tak je to dobře Heleno. Teď mi dej tu zbraň, prosím." A natáhl jsem ruku směrem k ní.

"Dobře..." Podávala mi zbraň, když v tom dodala:

"...Ale až tu malou mrchu zabiju!" A byla pryč.

"Heleno!" Zařval jsem výhružně, ale bylo pozdě. Rozběhl jsem se ven ze školy a přitom se modlil, aby nebylo příliš pozdě.

Pohled Rose:

"Já ti stejně nevěřím, ale moje práce je vozit lidi kam chcou. Tak si nastup."

"Díky." Když jsem zavřela dveře od auta, ještě naposledy jsem se podívala na můj druhý domov. Všichni mi budou strašně chybět. Ale právě teď začínám nový život. A nebo možná taky ne. Dodala jsem si v duchu v zápětí, když se nám do cesty postavila Helena.

"Vystup!" Zařvala na mě. Mě nikdo neučil, jak se chovat v takových situacích a proto jsem vystoupila.

"Hejbni kostrou!"

"Co se děje?" Zeptala jsem se vyděšeně s rukama nad hlavou.

"Chci Dimitrije, a ty mi pomůžeš."

"Ale jak?"

"Budeš můj rukojmí."