19. kapitola

 Pohled Dimitrije:

"Miláčku." Přešla ke mně a začala mě líbat. Než jsem ji od sebe mohl odtrhnout, slyšel jsem třísknutí dveří. Když jsem ji od sebe konečně odtrhl, v jejích očích se zračila pomsta.

"Heleno, jak to, že žiješ?" Odpovědi jsem se nedočkal, jen se začala smát.

"Dimitri, Dimitri, uplatila jsem lovce, za to, že mě nezabil, jsem mu měla dát nesmrtelnost." A zase se začala smát.

"Ale nedala." Dokončil jsem příběh za ni.

"Samozřejmě, že ne. Ale užila jsem si s ním dost."

"Bože, jak jen jsem tě mohl milovat."

"Tys mě ale nemiloval! Vždyť ty lovce si na mě poslal ty!"

"Co? O čem to mluvíš?"

"O těch lovcích, co mě měli zabít! O tom mluvím! Nehraj si na neviňátko, Dimitri!"

"O čem to k sakru mluvíš, Heleno?!" Zakřičel jsem na ni.

"Proč bys mi jinak odmítl pomoct, co? Tys to všechno naplánoval! Jenom jsi nevěděl jednu maličkost." Řekl se zákeřným úsměvem na tváři.

"Tak mi řekni, co jsem podle tebe nevěděl, abych tě nemohl zabít."

"Mám dar, umím okouzlit každého muže." Řekla a zadívala se mi do očí. Cítil jsem se zvláštně, její pohled mě spaloval. Jako by mi chtěla vniknout až do mého nitra, a já nemohl nic dělat. Začala se přibližovat k mým rtům. Ale to co následovalo mě zranilo.

"Profesore, omlouvám se, že vyrušuju, jen jsem se chtěla rozloučit." Řekla rozechvělým hlasem Rose.

"Ale Rose..."

"Dimitri, měli bychom jít." Řekla Helena a zase mě políbila. Když jsem se dostat s jejího objetí, Rose byla pryč. Navždy jsem ji ztratil.

"Rose!" Zakřičel jsem a rozběhl se ke dveřím, když na mě zakřičela Helena:

"Ani krok, nebo ji zabiju!" Pod krkem držela jednu ze studentek.

"Dobře, klid."

Pohled Rose:

Když jsem za sebou zavřela dveře, sesunula jsem se na zem a začala jsem poslouchat. Vím, že je to neslušný, ale já té Heleně nevěřila. Když se jí Dimitri zeptal, jak to, že žije, zmocnila se mě panika. Chtěl ji zabít? A to s těmi lovci? Že by je taky na mě poslal, stejně jako na Helenu? To proto nechtěl, abych ho zachraňovala, měla to být léčka? Bože. Ale pak jsem musela přehodnotit situaci. Ta Helena nebyla až takový svatoušek, alespoň podle toho, co jsem zaslechla, zabila někoho, kdo ji miloval. Ne. Nebudu tady jen tak sedět a čekat až odejdou, nebudu poslouchat jejich řeči. Postavila jsem se zase na nohy, vzala kufr a vyšla ven.

"Profesore, omlouvám se, že vyrušuju, jen jsem se chtěla rozloučit." Řekla jsem se skloněnou hlavou a slzami v očích.

"Ale Rose..."

"Dimitri, měli bychom jít." Řekla Helena a zase ho políbila. Využila jsem situace a odešla. Odešla jsem navždy s Dimitrijova života. V to jsem alespoň doufala. Venku na mě čekal s autem Callum. Poté co jsme s Dimitrijem odešli z toho skladiště ho Chris odkopl jako prašivého psa. Přišel k nám do školy a sháněl místo pro řidiče. To mu ředitelka s radostí dala, a tak čeká s autem vždycky připraven.

"Ahoj Rose." Pozdravil mě vesele, ale hned zpozorněl a zdvihl mi tvář.

"Ty jsi plakala? Proč?"

"To je jedno. Odvez mě na letiště, prosím."

"Ty odjíždíš?"

"Jo. Dimitri mi koupil letenku do Ruska, zřejmě aby se mě zbavil ,tak mu tu radost udělám. Stejně jsem po tom všem chtěla změnu."

"Já ti stejně nevěřím, ale moje práce je vozit lidi kam chcou. Tak si nastup."

"Díky." Když jsem zavřela dveře od auta, ještě naposledy jsem se podívala na můj druhý domov. Všichni mi budou strašně chybět. Ale právě teď začínám nový život.