17. kapitola

 PO VELMI DLOUHÉ DOBĚ PŘIDÁVÁM DALŠÍ KAPITOLU, SNAD SE BUDE LÍBIT :D

Pohled Dimitrije:

Když jsme vyšli ven, Rose mi spala v náruči, proto jsem ji jemně položil na zadní sedadlo, přikryl svým kabátem a rozjel se zpět do školy. Cesta byla dlouhá. Dost dlouhá na to, abych si mohl srovnat myšlenky v hlavě. V poslední době toho bylo opravdu trochu moc. Rose málem zemřela, mě unesli, pak mě zachránila, zase nás zavřeli, Rose znásilnili,... Divím se, že to Rose přežila. Ale uvidím, až se probudí. Když jsme po třech dlouhých hodinách dojeli do školy, zaparkoval jsem před Rosinou kolejí.

"Rose, už jsme zpátky." Zašeptal jsem ji jemně do ucha a při tom ji pohladil po rameni. To jsem neměl dělat. Rose se mě polekala a začala křičet.

"Rose, pššt, Rose, klid. To jsem já, Dimitri." Uklidňoval jsem ji. Po chvíli mě pevně objala a začala se mi omlouvat.

"To je v pořádku. Pojď, odnesu tě do pokoje, jo?"

"Jo." Zase jsem si ji vzal do náruče a odnášel ji do pokoje, když mě něco napadlo. Přidal jsem do kroku. Když jsem za námi zavřel dveře a položil Rose na pohovku, začal jsem hledat kufr.

"Co hledáš? Kuchyň je tam." A ukázala tím směrem.

"jo, já vím. Hledám něco jiného." Přešel jsem pokoj a uvelebil se vedle ní.

"Víš Rose, po tom všem si nemůžeme být jistí, jestli je to všechno opravdu za námi, a tady pro tebe není bezpečno."

"Když jsem s tebou, tak jsem v bezpečí, cítím se tak, Dimitri."

"Já vím, ale bylo by to stresující. Kdybychom nebyli spolu, tak bych se strachoval o tebe, a ty zase o mě."

"Dobře, a co tím chceš říct?" Zeptala se opatrně.

"Chcu tím říct, že na čas odjedeš. Odjedeš do Ruska. Už mám všechno naplánované. Jenom ti koupím letenku..."

"Tak to počkat. Ty tam nepojedeš se mnou?"

"Ty víš, že to by nešlo. Mám se školou podepsanou smlouvu na dva roky. To nejde."

"Jestli nejedeš ty, tak já taky ne.

"

"Rose, to mi nedělej, prosím."

"Nápodobně, Dimitri."

"Rose..." Řekl jsem utrápeně.

"Dimitri, já vím co v tom je. Jednoduše se mě chceš zbavit, a tohle všechno ti skvěle nahrálo do karet, že! Ale jestli bych tady měla překážet, to radši odjedu sama!" Zakřičela na mě, zvedla se a odešla do ložnice. Zabouchla za sebou dveře a zamkla.

Pohled Rose:

"Víš Rose, po tom všem si nemůžeme být jistí, jestli je to všechno opravdu za námi, a tady pro tebe není bezpečno."

"Když jsem s tebou, tak jsem v bezpečí, cítím se tak, Dimitri." Řekla jse, jako by to byla samozřejmost.

"Já vím, ale bylo by to stresující. Kdybychom nebyli spolu, tak bych se strachoval o tebe, a ty zase o mě."

"Dobře, a co tím chceš říct?" Zeptala jsem se opatrně.

"Chcu tím říct, že na čas odjedeš. Odjedeš do Ruska. Už mám všechno naplánované. Jenom ti koupím letenku..."

"Tak to počkat. Ty tam nepojedeš se mnou?" Znervózněla jsem.

"Ty víš, že to by nešlo. Mám se školou podepsanou smlouvu na dva roky. To nejde."

"Jestli nejedeš ty, tak já taky ne." Cítila jsem, jak se mi začal třást hlas.

"Rose, to mi nedělej, prosím."

"Nápodobně, Dimitri."

"Rose..."

"Dimitri, já vím co v tom je. Jednoduše se mě chceš zbavit, a tohle všechno ti skvěle nahrálo do karet, že! Ale jestli bych tady měla překážet, to radši odjedu sama!" Zakřičela jsem, a vběhla do pokoje. Dveře za mnou s třísknutím zapadly do zámku a já se sesunula na postel. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mě chce po tom všem odkopnout jako prašivého psa. Chce abych odjela? Tak fajn! Otřela jsem si slzy a přešla k šatníku. Začala jsem házet na postel všechno své oblečení. Pak jsem vytáhla kufr, ale to co bylo v něm mě vrátilo zpět do mých dětských let. Až teď mi docházelo, proč jsem tak se zájmem naslouchala Dimitrijovu vyprávění o Rusku. Všechno se mi vracelo. To jak jsem na letišti v Moskvě plakala a prosila mámu, aby mě neodvážela pryč. To jak mě od sebe odstrčila a nechala mě tam stát. Ty roky u mé pratety. Mám se vrátit na ta místa, která mi všechno připomenou?

"Rose..." Ozvalo se utrápeně za dveřmi.

"... nech si to prosím vysvětlit."