Můj blog je o twilight sáze, a hlavně o Cullenových a představitelích těchto postav(herců) budu se snažit sem dávat aspoň jednou za týden nějaký ten článek. Vaše milující Alice.
11.kapitola
4. leden 2012 | 20.52 |
Pohled Rose:
V mé mysli se přehrávaly všechny chvíle strávené s Dimitrijem, dokonce i s Chrisem. Vlastně se mi přehrával celý můj dosavadní život. Nemá se to ale dít před smrtí? Co když jsem udělala něco špatně a teď zemřu. Co když skutečně pocítím sílu smrti. Bála jsem se jen pohnout konečkem prstu, bála jsem se, že se rozplynu. V mém vzpomínání jsem se dostala až k mému dětství, viděla jsem věci, o kterých jsem nevěděla, že se staly. Pak jsem se viděla v postýlce. A pak? Nic. Černo. Prázdnota. Ale stále jsem slyšela své myšlenky, stále jsem věděla, že žiju. Náhle jsem pocítila příval nové energie a také nové síly. Cítila jsem, jak se mi vrací život. Dlouho po tom, co jsem naplno cítila navou energii jsem se obávala pohnout. Třeba je to jenom nějaká iluze, pohnu se a umřu. Pak se mi zpět do hlavy došourala poslední zatoulaná myšlenka. Jen jediné jméno, které mi chybělo. Dimitri. Kvůli němu jsem to všechno udělala, a teď tady budu jen tak ležet? Ne! Zakřičela jsem na sebe. Prudce otevřela oči a vstala. Cítila jsem se tak svěží, tak nová. Konečně můžu jít zachránit svou lásku.
Pohled Dimitrije:
"Dlouho stejně nepožije." Takže co? Už mě konečně zabijou? Konečně už budu mít klid? Ale co jsem si to jenom mohl myslet. Vážně jsem si mohl myslet, že smrt takové zrůdy jako jsem já, bude tak rychle? Ne. Budou mě mučit tak dlouho, dokud já sám nepožádám o smrt. Ne, nesmím na to myslet. Proto jsem se na chvíli zatoulal do vzpomínek na Rose. Mou jedinou lásku. Vlastně ne. Ona není má jediná láska. Před ní byla ještě jedna. Helena. Ta kterou jsem sám přeměnil. I když mě ze začátku nenáviděla, po pár měsících změnila názor. Naučil jsem ji žít tak, jak jsem žil já. Líbilo sejí to a mě v té době taky. Každý pátek jsem šli do divadla a tam si vytipovali naši další oběť. Když jsem se nasytili, přebytečnou energii jsme zužitkovali v posteli. Milovali jsme se dlouhé hodiny, pořád znova a znova. Bylo to, v té době, mých nejkrásnějších šest měsíců v životě. Ale pak odešla. Nechala jsem zmuchlaný papírek a odešla. Až do nedávna jsem nechtěl o ženě nic slyšet. Dokud jsem nepotkal Rose. Ta dívka ve mě znova probudila uhaslé city. City zamilovaného muže.
"Ale co je mi to platné, když je stejně mrtvá!" Zařval jsem. Cítil jsem, jak mě pálí oči a nebránil jsem se tomu. Slzám jsem se nebránil. Není pravda, že brečí jen slaboši. Protože největší slaboch je ten, kdo nebrečí.
"Co tu řveš!" Zakřičel na mě jeden z lovců.
"Zabij mě! Udělej to! Hned! Chci chcípnout, rozumíš! Už nemůžu žít! Kurva!" Ulevil jsem si a cítil potůček slz na mé tváři.
"Chceš chcípnout?! Tak fajn!" Zakřičel, ale něco se zvrtlo. Zase. Z úst mu vystříkla krev ve stejném okamžiku, kdy mu hruď propíchl nůž.
Komentáře
| RE: 11.kapitola | pajinka | 04. 01. 2012 - 21:51 |