Můj blog je o twilight sáze, a hlavně o Cullenových a představitelích těchto postav(herců) budu se snažit sem dávat aspoň jednou za týden nějaký ten článek. Vaše milující Alice.
9. kapitola
28. prosinec 2011 | 13.33 |
Pohled Dimitrije:
Jeli jsme dlouho. Moc dlouho na to, abych mohl přemýšlet o tom, kam jedeme, ale zároveň dlouho na to, abych mohl přemýšlet o Rose. Přežije to? Nebo už byla mrtvá? Ne, mrtvá nemohla být, to bych poznal. Ale přesto, možná... NE! Nesmím takhle myslet!
"Vystupujem!" Zavelel jeden z lovců a otevřel dveře od dodávky.
"Tak co je!" Zařval na mě, když jsem tam pořád seděl.
"Už jdu." Když se za mnou zavřely dveře auta, dva lovci mě vedli do nějakého bunkru. Věděl jsem, co chtějí udělat, a byl jsem rád. Konečně skončí to utrpení. Ale nebude to snadná smrt. Vím, že mě budou mučit. Přemýšlel jsem nad smrtí, lidskou smrtí. Jaké to musí být, vědět, že zestárnu a zemřu? Jaké to musí být dívat se na fotky a zjišťovat, že stárnu? To se nikdy nedozvím. Přemýšlel jsem nad tím do té doby, než mě doslova hodily do nějaké kopky. Teď mě nechají vyhladovět, abych byl slabý. To bude trvat asi tři dny. Dost času přemýšlet nad tím, co všechno jsem nestačil udělat. Nestačil jsem říct Rose, že jí miluju. Nestačil jsem se udobřit se sestrou. Nestačil jsem zajít na hrob za svou matkou. Bože! Tak moc mi všechny chybí.
Pohled Rose:
"Musím se přeměnit." No jo přeměnit. Ale jak? Jak se ze mě, živého upíra stane mrtvý? Co mám udělat? Musí mě nějaký upír kousnout stejně jako člověka? Nebo stačí jen pít krev? A musí to být krev lidská, nebo upíří? Neznám nikoho, kdo by se stal mrtvým upírem jen tak. Vlastně neznám žádného mrtvého upíra. Počkat. Chris mluvil o Dimitrijovi jako o mrtvém upírovi, ale proč? Že by snad... Ne to ne. Mrtví upíři nemají city, nejí jídlo, nesnáší přítomnost tvora s krví, ale Dimitrije jsem nikdy jíst neviděla. To je teď jedno, nejdůležitější je teď najít způsob, jak se přeměnit. Nevím jak dlouho jsem tam jen tak seděla, ale náhle jsem dostala nápad.
"Nebudu tady jenom tak sedět. Budu zkoušet všechny možnosti." Opatrně jsem se postavila na nohy a vyšla ven. Oslnila mě zář poledního slunce. Neskutečně mě pálilo do očí, ale já si toho nevšímala. Šla jsem dál a dál, až jsem došla k řeznictví. Nemůžu být jediná, kdo si kupuje vepřovou krev.
"Dobrej." Pozdravila jsem prodavače za pultem.
"S čím ti můžu pomoct?"
"Prodáváte tady vepřovou krev?"
"Ano. Kolik jí potřebuješ?"
"Am... Kolik je v jednom pytlíku?"
"Půl litru." Odpověděl nechápavě.
"Tak já si vezmu pět litrů." Podíval se udiveně, ale můj požadavek splnil, a za chvíli mi podával pytlík z 10 sýčky krve.
"Díky." Řekla jsem a podala mu peníze. A jde se na věc. Říkala jsem si při cestě do té budovy. Mého provizorního domova.
Komentáře
| RE: 9. kapitola | pajinka | 28. 12. 2011 - 20:01 |