Můj blog je o twilight sáze, a hlavně o Cullenových a představitelích těchto postav(herců) budu se snažit sem dávat aspoň jednou za týden nějaký ten článek. Vaše milující Alice.
6. Kapitola
20. prosinec 2011 | 19.18 |
Pohled Dimitrije:
"Rose?" Řekl jsem, a otočil se k ní.
"Ano." Řekla rychle, jakoby snad něco očekávala.
"Rose... já..."
"Ano." Cítil jsem v jejím hlase očekávání. Čekala na něco? Tuší něco? A cítí to stejně?
"Jdeš ještě dneska do školy?"
"Am... ne, už ne, proč?" Zeptala se. Čekala snad něco jiného? Čekala, že se jí zeptám na něco jiného? Ale na co? Cítí totéž co já? Ne, to je hloupost. Jsem její profesor, tak hluboko by neklesla. Ale přesto něco zkusím. Udělám první, malý krůček.
"Mohl bych tě tedy pozval na horkou čokoládu?" Věděl jsem, že horkou čokoládu miluje. Ne, jen jsem si to myslel. Dlouze se na mě podívala, a pak nejistě řekla:
"Jo, to by bylo fajn." Takže ano? Vážně řekla ano? Ona řekla ano! ANO! Řekla mi ano! Bože Dimitri, zklidni se! Nejsi přece žádný pubertální blbec! Jsi dospělý! A profesor k tomu!
"Tak jo. Zavezu tě do mé oblíbené kavárny. Dělají tam výbornou čokoládu."
"Ale upozorňuju vás, já jsem na čokoládu expert!" Řekla se smíchem. Jak já miluji ten její smích! Je to jakoby se smáli všichni ptáčci v okolí. Jako zvonkohra. Její smích mě hladí po duši, a hřeje u mého ledového srdce.
"Tak jo, předem je upozorním." Odvětil jsem se smíchem. S ni vždy zapomenu na všechna trápení. Jakoby ze mě spadl obrovský balvan plný všelijakých smíšených pocitů. S ní prožívám jen štěstí a lásku. Náhle se zpoza mraku vyhouplo slunce a oba nás pošimralo po nose. Její vlasy, jakoby byly ze zlata. Tak se třpytily. Každý sluneční paprsek si pohrával s jedním pramenem jejích dokonalých vlasů.
"Vypadáš jako víla." Vypadlo ze mě.
"Cože?" Zeptala se se smíchem.
"No, že vypadáš jako víla." Už se toho nesmím bát.
"Děkuji, profesore..." Ještě jedna věc mi chybí ke spokojenosti.
"Rose, můžu tě o něco požádat?
"Samozřejmě, o co jde?"
"Vím, že to bude znít šíleně po tom, co jsem ti řekl, ale víš, nelíbí se mi to. Nelíbí se mi, když mi vykáš."
"Ale..."
"Rose, prosím, nic by mi neudělalo větší radost, než to, že bys mi tykala."
"Tak dobře, já, já se o to pokusím, ano?" Oznámila mi s úsměvem na rtech.
"Tak jo, půjdeme?"
"Jo, už se nemůžu dočkat na tu čokoládu."
Pohled Rose:
"Dimitri?" Zeptala jsem se, když jsme seděli v autě.
"Ano." Řekl s očekáváním v hlase. Čekal na něco? Tuší něco? A cítí to stejně?
"Už tam budem?"
"Ne, ještě ne." Odpověděl posmutněle.
"Rose?"
"Ano." Řekla jsem pohotově. Čekala jsem na něco? Čekala jsem, že mi něco řekne? Že mi řekne, že to cítí stejně? Že mě taky miluje? Ne, to se nestane.
"Jakou máš ráda čokoládu?"
"Am... Bílou." Odpověděla jsem posmutněle. Otočila jsem se k okýnku a pozorovala scenérii před sebou. Krajina byla nedotčená. Kde to vlastně jsme? Ptala jsem se sama sebe. Možná... Ale no tak Rose, to by se nikdy nestalo! Okřikla jsem se.
"Rose, jsme tady." Vytrhl mě Dimitrijův hlas ze zamyšlení.
"Ano." Odvětila jsem a odepínala si pás. Když jsem chytala kliku, Dimitri mi galantně otevřel dveře, a kdyby mohl asi by mi i pomohl vystoupit. Když zavíral dveře, naše prsty se jen na zlomek vteřiny dotkly, ale já jsem to pocítila jako zásah bleskem. Jak jen bych se chtěla dotknout tvých rtů. Cítit tvé tělo na mém. Cítit tvou vůni. Hladit tvé dokonalé vlasy.
Komentáře
| RE: 6. Kapitola | pajinka | 20. 12. 2011 - 21:34 |