Můj blog je o twilight sáze, a hlavně o Cullenových a představitelích těchto postav(herců) budu se snažit sem dávat aspoň jednou za týden nějaký ten článek. Vaše milující Alice.
5. Kapitola
20. prosinec 2011 | 13.26 |
Pohled Rose:
"Chrisi ne! Zabij mě, napal to do mě, ale ne do něj!" Zakřičela jsem vyplašeně.
"Ne! Jestli ji ublížíš, tak tě vlastníma rukama zabiju!" Vyhrožoval mu. Bránil mě?
"To bych docela rád viděl. Rád bych se popral s mrtvým upírem." Ne, ne, to ne! Nesmí mu ublížit! Mezitím co jsem přemýšlela se Chris otočil k mě a začal na mě mířit.Když Dimitri viděl, že se na mě otáčí se zbraní, rozběhl se k němu, ale Chris byl rychlejší. Vpálil mi to přímo do ramene. Když po něm skočil, zřejmě mu zlomil vaz. Když vstal od mrtvého těla, přiběhl ke mě.
"Lásko není ti nic?" Lásko? Vážně mi řekl lásko? Ne, to je jen rozrušený, neví, co říká.
"Ne nic, je to jen škrábnutí." Když byly ruce odvázané, pomohl mi vstát a pevně mě objal.
"Jsem tak rád, že jsi na živu." Jsem tak ráda, že sto byl ty, kdo mě zachránil.
"Děkuju. Nebýt tebe, tak bych už asi měla kulku v hrudi a ne v rameni." Dimitri se na mě usmál, vzal mě do náruče a odnášel ven.
"Ale já nemám prostřelenou nohu, umím chodit sama." Řekla jsem poníženě.
"Jistota je jistota. Odvezu tě do nemocnice." ‚Bez reptání‘ bylo slyšet v tonu jeho hlasu.
"Dobře, ale pod nátlakem!" Řekla jsem se smíchem.
"Tak jo, když nátlak tak nátlak." Řekl, postavil mě na zem a začal lechtat.
"Ne, ne prosím ne! Dost, Dimitri..." V tu chvíli, jakoby se svět zastavil, ne, jako bychom se my dva zastavili. Ne, to jsem neměla dělat, všechno jsem pokazila. Neměla jsem říct jeho jméno, vím to. Ale...
"Rose..." Jen to mi stačilo, abych si to uvědomila. Miluje mě. Poznala jsem to podle jeho očí. Ty jeho krásné oči.
"Dimitri..." Chtěla jsem se jen dotknout jeho tváře, ale náhle se z něj vytratila veškerá láska.
Pevně mi stiskl ruku a odstrčil ji zpět.
"Tohle, už nikdy nedělej!"
"Dimitri.... já..."
"Takhle mi neříkej! Jsem profesor! Tvůj profesor!" Proč je tak krutý?
"Tak jo. Tak víte co profesore?" Cítila jsem, jak mě pálí oči, ale pokračovala jsem dál. "Běžte do háje! Nestarejte se o mě! Zpátky si chytím taxíka." Vydrž! Křičela jsem na sebe, ale marně. Než jsem se otočila, stačila mi ukápnout slza.
Pohled Dimitrije:
Nejraději bych za ní utíkal, chytl ji a už nikdy nepustil, ale nešlo to, ne po tom, co jsem udělal. Ne po tom, co jsem po ní křičel. Já jsem takový vůl! Ne, nesmím ji nechat utéct. Podruhé stejnou chybu neudělám.
"Rose!" Křikl jsem za ní, ale neotočila se. To jsem mohl čekat, a proto se za ní rozběhl. Když jsem ji chytil za ruku a přitáhl k sobě, uviděl jsem její pravou tvář. Nebyla to ta průbojná a sebevědomá holka. Byla tak křehká. Bez poskvrnky. Jako čerstvě rozkvetlý kvítek růže. Ano, byla krásná jako kvítek růže. Dal bych cokoli za to, abych ji mohl alespoň jednou políbit, dotknout se jí, cítit její omamnou vůni.
"Profesore..." Zašeptala roztřeseným hlasem.
"Rose, omlouvám se, za to, co jsem udělal, já jen, já..." Jen tě miluju, ale nemůžu ti to říct.
"Já to chápu profesore, nechci vás víc zdržovat, takže..." Nenechal jsem jí to doříct.
"Rose, mě nezdržuješ, nikdy mě nebudeš zdržovat, je to jasný. Já jen nejsem zvyklý být ve společnosti ženy." Což vlastně byla pravda.
"Co?"
"Ano, je to tak. Vím, je to k smíchu, ale..."
"Ne, není, vlastně to je docela..."
"Co?"
"Nic."
"Mohl bych tě prosím odvést do školy?"
"Jestli vám to nebude vadit?" Řekla smutně.
"Samozřejmě že ne. Jak by mohlo, když tě..." Proboha, co to říkám?! Už jsem se málem prořekl!
"Když mě co?" Zeptala se nechápavě.
"Když tě mám na starost. Jak by mi to mohlo vadit, když tě mám na starost." To je hloupost, Dimitri! Mysli hlavou!
"Aha." Ona vážně řekla jenom aha? Neptala se mě na detaily? Nedělala žádné narážky? Vážně jsem jí tak ublížil? Ptal jsem se sám sebe, když jsem se díval do jejích kávově hnědých očí.
Pohled Rose:
"Samozřejmě, že ne. Jak by mohlo, když tě..." Když tě? Myslela jsem, že řekne to, na co čekám tak dlouho, ale nakonec z něj vyšlo:
"Když tě mám na starost. Jak by mi to mohlo vadit, když tě mám na starost."
"Aha." Zmohla jsem se jen. Proč? Proč mi neřekne, co ke mně cítí? Vidím mu to na očích, ale co když... co když mu to řeknu, a on se mi jen vysměje? Co když mi jen řekne, že jsem puberťačka a o lásce nemám ani tucha? Co pak? Co se mnou bude? Co bude s tím, co k němu cítím? Ne, to nemůžu udělat. Musím počkat. Ještě chvíli musím počkat.
Komentáře
| RE: 5. Kapitola | pajinka | 20. 12. 2011 - 19:21 |