Pohled Rose:
Když jsem se postavila zase na nohy, a zabouchla za sebou dveře, stále jsem měla před sebou Dimitrijův pohled. Jeho nádherné tmavé oči, jeho smyslnou vůni. To jak mě přišpendlil k zemi a jak jsme se navzájem dotýkali těly. Ten moment jakoby trval věčnost. Navzájem jsme si hleděli do očí a pak se náhle postavil a odešel. Jen tak. Nechal mě tam ležet na zemi a odešel. Ne nemám ho ráda. Budu dělat všechno proto, aby odešel stejně jako všichni ostatní.
Knock. Knock.
"Kdo to může být?" Zeptala jsem se sama sebe a šla otevřít. V hloubi duše jsem možná i doufala, aby to byl Dimitri.
"Ahoj." Vypravila jsem ze sebe, když jsem za dveřmi uviděla Chrise. Mého bývalého kluka. Nerozešli jsme se kvůli nevěře nebo něčemu takovému. Jen jsem se prostě shodli, ne já jsem se shodla sama se sebou, že nám to spolu neklape. On to chápal, ale stejně pořád doufá, že se k němu vrátím. Stále mě ochraňuje a hlídá. Není to moc příjemné.
"Ahoj Rose." Řekl něžně.
"Em... Pojď dál." Jen ze zdvořilosti. Nebo ne?
"Jo, jasně." Když za ním zaklaply dveře, sedli jsme si na sedačku a chvíli si jen tak povídali. Ale po chvíli mě začal hladit po vlasech. Věděla jsem co chce udělat.
"Ne, Chrisi."
"Ale no tak." Řekl roztouženě.
"Řekla jsem ne!" Postavila jsem se, ale nezabralo to. Strhl mě na zem a lehl si na mě. Začal mi přejíždět po stehnech. Křičela jsem jako divá, ale nikoho to zřejmě nezajímalo. Když jsem tam ležela už skoro nahá, náhle se rozrazili dveře a v nich stál Dimitri. Chytil Chrise za krk a mrštil s ním o zeď. Já se postavila a stoupla si za Dimitrije.
"Ještě to neskončilo. Budu si pamatovat, kde jsme skončili, Rose." Řekl a odešel. Dimitri se ke mě otočil, a já mu začala vzlykat do jeho tmavě modré košile.
"Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?" Ptal se mě, když mi přes ramena dával svůj kabát. Byl příjemně teplý.
"Jo. Jo, asi jo. Děkuju, nebýt vás, tak..."
"Tak by přišel někdo jiný." Posadil mě na pohovku a zeptal se kde je kuchyň. Po chvíli se vrátil s dvěmi plnými hrnky horké čokolády. Přisedl si ke mě na pohovku a podal mi hrnek.
"Děkuju, to jste nemusel." Řekla jsem stále celá roztřesená.
"Právě tohle jsem musel, Rose." Řekl s pohledem upřeným na mě. Nebylo mi to nepříjemné, u něj ne, protože jsem věděla, že mi neublíží.
"Tak jo, ale nemusíte tady být, já to zvládnu, já..." Asi nemohl poslouchat moje snahy a proto mi dal jemně prst ke rtům a tím mě umlčel.
"Budu tady jak dlouho bude potřeba."
"Jste vážně moc hodný." Usmála jsem se na něj.
"Nechtěla by ses převléct?" Řekl s milým úsměvem. Nemyslel tím nic víc, nechtěl mě špehovat, jen se o mě bál. Bál se, abych nenastydla. Byl tak milý.
"Jo, Em..."
"Jasně, já, už půjdu." Ne! Tohle jsem nechtěla.
"Ne, nechoďte, prosím, ne. Já, já tady nechci být sama, já..." Tak jo, možná jsem trochu přeháněla, ale zabralo to.
"Ne, dobře, pššt. Klid, zůstanu. Zůstanu tak dlouho, jak budeš chtít. Dobře?"
"Dobře."
Pohled Dimitrije:
Po zpovědi jsem si řekl, že se zajdu Rose omluvit. Nebylo ode mě pěkné, takhle s ní prásknout o zem. Po zpovědi jsem si ujasnil pár věcí, které nikdy nesmí vyjít napovrch. Tak zaprvé: Miluju Rose a nestydím se za to. Je to výjimečná dívka, plná elánu a chuti do života. Za druhé: Nesmím jí to žíct, protože bych jí mohl ublížit. A za třetí: Navěky ji budu ochraňovat. O Rose jsem přemýšlel do té doby, dokud jsem nebyl u dveří a neslyšel křik. Rosin křik. V ten moment se ze mě stalo zvíře, které si chrání svoje teritorium. Vletěl jsem do pokoje a našel tam Rose ležící jen ve spodním prádle jak na ni někdo leží a svléká jí to málo co má na sobě. Vrhl jsem se po něm, drapl ho za krk a mrštil s ním o zeď, když se postavil uviděl Rose krčící se za mnou, proto jen řekl:
"Ještě to neskončilo. Budu si pamatovat, kde jsme skončili, Rose." Když odešel, otočil jsem se k Rose a ta mi začala vzlykat do košile.
"Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?" Ptal jsem se, když jsem si sundával kabát a dával jí ho přes ramena.
"Jo. Jo, asi jo. Děkuju, nebýt vás, tak..."
"Tak by přišel někdo jiný." Jemně jsem ji dotlačil k pohovce a zeptal se kde je kuchyň. V kuchyni jsem si odjakživa připadal jako ve svém království. Poté co jsem se porozhlédl kde co je jsem uvařil dva hrnky horké čokolády. Když jsem se vrátil seděla Rose stále na stejném místě a dívala se do země. Posadil jsem se vedle ní a podal jí jeden hrnek. "Děkuju, to jste nemusel." Řekla celá roztřesená.
"Právě tohle jsem musel, Rose." Řekl jsem a stále se na ni díval.
"Tak jo, ale nemusíte tady být, já to zvládnu, já..." Je tak pěkná když se snaží někoho obelhat o svém stavu. Nemohl jsem poslouchat její stálé řeči o tom, že to zvládne a proto jí dal jemně prst ke rtům.
"Budu tady jak dlouho bude potřeba."
"Jste vážně moc hodný." Usmála se na mě.
"Nechtěla by ses převléct?" Řekl jsem s milým úsměvem.
"Jo, Em..."
"Jasně, já, už půjdu." Řekl jsem automaticky a už se zvedal.
"Ne, nechoďte, prosím, ne. Já, já tady nechci být sama, já..." Neboj se Rose, tebe samotnou nenechám. Říkal jsem si v duchu.
"Ne, dobře, pššt. Klid, zůstanu. Zůstanu tak dlouho, jak budeš chtít. Dobře?"
"Dobře."
Když se vrátila a sedla si ke mě, začal jsem jí vyprávět o Rusku. Moc ji to zajímalo. Stále se na něco ptala, třeba, kde leží Moskva, nebo jestli je Sibiř v Rusku. Byla roztomilá. Když si o mě opřela hlavu, cítil jsem nutkání ji pohladit, ale neudělal jsem to. Nechtěl jsem ji vylekat. Po chvíli jsem slyšel pravidelné oddechování i bytí srdce. Jemně jsem ji proto vzal do náruče a odnesl do ložnice, a opatrně ji položil do postele. Myslel jsem , že půjdu k sobě, ale jemně mě chytila za ruku a zašeptala:
"Prosím, zůstaň."
"Tak dobře." Zašeptal jsem a posadil se do křesla u postele. I když spím, dokážu být připraven k boji. Díky bohu jsem to tu noc nepotřeboval.