Můj blog je o twilight sáze, a hlavně o Cullenových a představitelích těchto postav(herců) budu se snažit sem dávat aspoň jednou za týden nějaký ten článek. Vaše milující Alice.
Carlisle a Esme - prolog, první a druhá kapitola
16. únor 2011 | 16.14 |
Po dlouhé době začínám psát novou povídku, tak si toho važte!
POPIS: Povídka je rozdělena na tři části psané s různých pohledů. Děj se odehrává v roce 1849. Hlavními postavami jsou: Carlisle Cullen, Esme Plattová, Marian Plattová(nevlastní sestra Esme), sir CharlesStevenson, Alice Brandnová(později Cullenová), Filip Platt(otec Esme a Marian)
CARLISLE A ESMÉ
1. Část
Prolog:
Náš příběh líčí, jakou moc má trpělivost ženy a čeho může dosáhnout odhodlanost muže. První pohled bude pohled pětadvacetiletého učitele medicíny Carlislea Cullena.
POHLED CARLISLEA
1. Kapitola
Byl poslední červencový den. Dlouhé, horké léto se chýlilo ke konci. Postonával jsem, neměl jsem dobrou náladu, a abych byl upřímný, neměl jsem ani peníze. Proti očekávání mi mé hodiny medicíny nevynesly tolik jako obvykle a zdálo se, že podzim budu muset trávit z úsporných důvodů střídavě v domku po otci v Hampsteadu a ve svém londýnském bytě. Protože byl právě jeden oněch mála dnů v roce, kdy jsem neměl dobrou náladu a chtěl být sám jsem se vydal do Hampsteadu.
Sotva jsem se usadil v houpacím křesle s knihou v ruce, zazvonil domovní zvonek. Když jsem prudce otevřel dveře, nemohl jsem věřit svým očím. Před dveřmi stál můj dobrý přítel Eleazar, Kanaďan, se kterým jsem se setkal při mém útěku právě z Anglie. Jeho minulost jsem celkem neznal, věděl jsem jen, že je vegetarián tak jako já. Eleazar se mi nahrnul do domu, přikázal mi zavřít dveře, a spustil, že nějaký pan Frederick Platt, zámecký pán v Limmeridge v Cumberlandu, mě hodlá přijmout na čtyři měsíce jako učitele biologie dvou mladých dam. Druhým mým úkolem pak bude se starat o pana Platta. Slibovaný plat byl velmi slušný, nevýhodou bylo, že jsem musel jíst a bydlet s ostatními členy rodiny přímo v zámku. Cosi mi sice našeptávalo, abych toto místo nepřijímal, hledal jsem dokonce i vytáčky, jak se mu vyhnout, ale nakonec jsem pochopitelně tuto výhodnou nabídku přijal. Poslal jsem proto zástupci pana Platta své doporučující listiny, doufaje ještě, že mě třebas odmítne, ale po třech dnech došla výzva, abych se ihned vydal do Cumberlandu. Vykonal jsem proto poslední přípravy, povečeřel s Eleazarem a po večeři odešel na kutě.
2. Kapitola
Po celý den panovalo tíživé dusno; také noc byla dusná. Eleazar mi stále připomínal, že mám dávat pozor, skrývat se na slunci a hlavně hrát věrohodně člověka. Když jsem mu odkýval, že budu opatrný, odešel jsem a slyšel, jak se zavírají dvířka zahrádky, bylo to kolem půlnoci. Šel jsem sám po silnici k Londýnu, zabrán hluboko do svých myšlenek o svém budoucím životě, o limmeridgeském zámku, o panu Plattovi, o oněch dvou slečnách, jež budu vyučovat medicínu, když mi náhle někdo zezadu položil lehce ruku na rameno. Kdybych byl člověk, krve by se ve mně nedořezal.
Prudce, ale ne upíři rychlostí jsem se otočil a pevně sevřel v ruce hůl.
Uprostřed široké a měsíčním svitem zalité silnice stála, jako by se vynořila z podzemí nebo spadla z nebe, jakási bíle oděná žena, která na mne hleděla s vážnou tváří a pravicí ukazovala k temným stínům, pod nimiž se rozprostíral Londýn.
"Vede tato cesta do Londýna?" zeptala se.
Pozorně jsem se na ni zahleděl. Byla již téměř jedna hodina s půlnocí. V slabém měsíčním světle jsem jasněji rozeznal jen bledý mladý obličej s propadlými tvářemi a ostrou bradou, široké, vážné a pozorné oči, nervózní, chvějící se rty a tmavé hnědé, krátké vlasy. Na jejím chování nebylo nic výstředního nebo dotěrného: byla klidná a zdrženlivá, trochu smutná a poněkud podezíravá - nevypadala ani jako dáma z lepší společnosti, ani jako příliš prostá žena. Byla celá oblečena v bílém, v ruce držela malý vak. Svou otázku položila zvláštním Tichým hlasem a vyslovila ji neobvykle rychle.
"Slyšel jste mě?" opakovala svou otázku bez jakékoli známky netrpělivosti nebo podráždění. "Ptala jsem se vás, vede-li tato cesta do Londýna."
"Ano." odpověděl jsem, "vede. Promiňte mi, že jsem vám ihned neodpověděl. Trochu jste mě polekala, jak jste se tu objevila na silnici, vlastně ani nevím proč."
"Nemyslíte si, doufám, že dělám něco špatného? Stala se mi nehoda - jsem z toho nešťastná, že jsem se tu octla tak sama."
Mluvila teď neobvykle vzrušeně a ustoupila o několik kroků zpět. Snažil jsem se jí uklidnit.
"Ani vás nesmí napadnout, že bych vás z něčeho podezíral. Chci vám jen pomoci, pokud je to v mých silách. Byl jsem jenom překvapen, kde jste se tu náhle vzala na silnici, která předtím vypadala úplně liduprázdná."
Žena se obrátila a ukázala k místu, kde byla v živém plotě mezera:
"Slyšela jsem vás přicházet a schovala jsem seta, abych si vás prohlédla, než se vás odvážím oslovit. Nevěděla jsem, zda si mohu být před vámi jista, a bála jsem se, ale pak jsem se k vám tiše přiblížila a dotkla se vás. Mohu vám důvěřovat? Doufám, že si nemyslíte o mně nic zlého."
Opuštěnost a bezmocnost té ženy mě dojala.
"Můžete mi zcela důvěřovat," ujistil jsem ji. "Nemusíte mi vysvětlovat, proč jste se tu tak octla. Nemám právo chtít po vás nějaké vysvětlování. Řekněte mi raději, jak vám mohu pomoci, a já vám pomohu, bude-li to mých silách."
"Jste velmi laskav a jsem opravdu ráda, že jsem se s vámi setkala." Poprvé se v jejím hlase zachvěl náznak ženské něhy, ale v oněch velkých, pozorných očích se neobjevila jediná slza. "Byla jsem v Londýně pouze jednou," pokračovala rychleji, "a z této strany Londýn vůbec naznám. Mohla bych tu sehnat nějaký kočár? Není příliš pozdě? Slibte mi, že mi pomůžete najít nějaký kočár, že se o mně potom už nebudete starat a že mě opustíte, jakmile vás o to požádám - mám totiž v Londýně přítelkyni, která mě s radostí uvítá. Nic víc od vás nechci, slíbíte mi to?"
Co jsem mohl učinit? Stála tu cizí bezmocná žena a jen na mně záleželo, poskytnu-li jí pomoc. Nablízku nebylo žádné stavení, po silnici nešel nikdo, koho bych se mohl zeptat na radu, a ani jsem neměl právo vnucovat jí svou vůli. Zbývalo mi jen pokusit se získat další čas novými otázkami. "Jste si tím jista, že vás vaše přítelkyně v Londýně v tak pozdní noční hodinu přijme?"
"To vím určitě. Jen mi slibte, že se o mne dál nebudete starat a že mě necháte odejít, jakmile vás o to požádám." Když se takto domáhala slibu již po třetí, přistoupila ke mně a položila mi náhle svou hubenou a chladnou ruku na rameno. Uvědomte si, že jsem byl mlád, že ruka, jež se mě dotkla, byla ruka ženy.
"Slibujete mi to?"
"Ano."
Jediné slůvko! Ono malé, obyčejné slovo, jež každou denní hodinu splývá ze všech rtů. Dnes, když o tom píši, celý se chvěji.
Komentáře
| RE: Carlisle a Esme - prolog, první a druhá kapitola | twilightsvet | 16. 02. 2011 - 18:12 |