Nová povídka s názvem Rose a Dimitri. Prosím napište komenty. Vaše Alice <3
ÚVOD
Pohled Rose:
Jmenuji se Rosemarie Lillian Halová a jsem živý upír. Vše co jste slyšeli o upírech nemusí být pravda. Náš druh se rozděluje na dva obrovské rody. Na živé upíry, kteří jsou schopni žít mezi lidmi a na mrtvé upíry, ty, které v noci vysávají krev. Největší hloupost je, že se nevidíme v zrcadle. Jak bychom potom mohli být stále tak upravení? Nebo to, že nestárneme. Náš druh se narodí, zestárne a jako jakýkoli jiný tvor zemře. Samozřejmě to naplatí pro mrtvé upíry. Nebo to, že pijeme krev.To taky neplatí pro ty "zlé". Ale když tak nad tím přemýšlím, nejsou všichni stejní. Ale to všechno pochopíte časem stejně jako já. Můj příběh začíná asi před pěti lety na státní Pensylvánské akademii. Byla jsem středem pozornosti, všichni mě milovali a chtěli se mnou chodit. Ale já jsem se rozhodla, že nikdy nikomu neublížím tím, že ho při sexu zabiju.
Vše se změnilo v den, kdy mého učitele obrany – starého páprdu – jak jsem mu říkala já nahradil nádherný upír. Dimitri. Nebyl o moc starší než já. A aby toho nebylo málo, měl na starost jenom mě, protože jak říkával páprda, jsem nezvladatelná puberťačka beze špetky slušného chování. A Dimitri mě měl převychovat.
Pohled Dimitrije:
Jmenuji se Dimitri Culleb a jsem mrtvý upír. Dlouho jsem si to nechával pro sebe. Nenávidím Carlislea Cullena. To on mi to udělal. Stalo se to v roce 1918. Bylo mi osmnáct a svou oslavu jsem uspořádal v kabaretu. Moje matka tam tančila. Domů jsem odcházel ještě s jedním přítelem, ale ten bydlel blíž než já, takže jsem šel sám potemnělým městem. Jediné co si pamatuju je, že mě přepadli dva silní muži. Dost mi natloukli, pak jsem viděl temnou postavu blížící se ke mě. Sehnul se nade mě a kousl. Byla to nepopsatelná bolest. Zapřísáhl jsem se, že tohle nikomu neudělám. Ovšem o dvacet let později jsem se pozdě večer procházel tichým městem, avšak až tak tiché nebylo. Díky mému sluchu jsem zaslechl slabé vzlykání. Svou upíří rychlostí jsem se rozběhl za tím zvukem, ovšem co jsem zahlédl mě překvapilo. Pod rozbitou lampou se choulila v klubíčku mladá dívka, oděna do spodního prádla, a pod ní se leskla kaluž krve. Rychle jsem si sundal kabát a pěkně ji do něj zabalil. Když jsem ji kousl, prosila mě, abych ji zabil, abych ukončil její utrpení. Já to neudělal. Jmenovala se Helena.
Pocházím z Ruska z Moskvy. Jelikož jsem jako jediný z ročníku na vojenské akademii prošel z vyznamenáním poslala mi státní akademie v Pensylvánii dopis, v němž mi oznámili, že do týdne se mám hlásit u ředitele. Co jiného mi zbývalo? Zabalil jsem si tedy své věci a odletěl do Ameriky. Když jsem zjistil, co po mě chtějí, oznámil jsem jim, že jsem neabsolvoval pedagogickou akademii, ale vojenskou.
"Ano, a právě proto vás potřebujeme. Jakožto voják jste určitě znáte přísný režim, že?"
"Samozřejmě. Na akademii jsem dospěl, neznám nic lepšího pro mladého a nevyzrálého muže."
"A právě proto potřebujeme, abyste tento režim aplikoval na jednu z našich studentek. Jmenuje se Rosemarie Halová."
"Vy mi chcete říct, že mám šikanovat ženu, pardon dívku? Víte vůbec co to znamená přísný režim na vojenské akademii?" Přiznávám, byl jsem trochu hrubý, ale to co po mě ředitelka akademie chtěla se neslučovalo s tím, co mě na akademii učili.
"Myslím, že mi to můžete objasnit." Řekla s klidem.
"Budíček v pět hodin ráno. Hodinový běh v přírodě, ať je zima nebo ne. Dvouhodinová gymnastika, pak se jde učit a v osm večer se trénink zopakuje."
"Myslím, že to přežije."
"Proboha, je to člověk!" Alespoň to jsem si chvíli myslel.
"Myslím, že vám nemusím říkat, že Rose není člověk, jinak bychom vás nevolali."
"Dobře. Režim trochu poupravím a myslím, že by to mohlo jít."
"Ne. Vy nic upravovat nebudete. Buďto zůstane režim stejný nebo..."
"Já vím co. Dobře." I když nerad, ale musel jsem souhlasit. Pokud bych na to totiž nekývl čekal by mě soud, a pak nejspíš smrt.
