Můj blog je o twilight sáze, a hlavně o Cullenových a představitelích těchto postav(herců) budu se snažit sem dávat aspoň jednou za týden nějaký ten článek. Vaše milující Alice.
17.kapitola
26. listopad 2011 | 16.09 |
EPILOG – SAD END
Pohled Belly:
Je to už rok, co jsem ho neviděla. Je to už rok, co jsem nevyšla z domu, nezvedala telefony a brečela. Když odešel Edward, zjevil se Jake, ale teď se nemá kdo zjevit. Slyšela jsem, že je Edward zasnoubený z nějakou upírkou z Aljašky, a Tanyou, a Jake? Jake jakoby se vypařil. Nikdo o něm nemluví. Za všechno můžu já. Kdybych tehdy nevytáhla ten deník, a nepsala do něj, teď bychom byli s Jakem manželé.
Crrr. Vzala jsem mobil do ruky a podívala se na display.
Jake! Je to Jake! Křičela má mysl.
"Jaku!" Vykřikla jsem radostně do mobilu.
"Ahoj." Ozvalo se nevýrazně z druhé strany. Žádná láskyplnost. Nic.
"Jaku, chci se ti omluvit, chci se zeptat, jestli mi odpouštíš. Byla jsem tak hloupá. Já..." Jake mě přerušil v mých omluvách.
"Bello, volám ti jen, abys to co ti řeknu, věděla jako první." To jsem ani trochu nechápala. Co mám vědět jako první?
"A co mám vědět jako první?"
"Budu se ženit. Beru si Candice. Je to Embryho sestra."
"Aha... tak to je skvělá zpráva. Gratuluju. No, už budu muset končit. Tak ahoj." Nenechala jsem ho nic říct a mobil zaklapla.
Pro co žít, když vás všichni opustili? Ano, říkáte si, máš Charlieho, kamarády. A já vám na to odpovím. Ale ne Jaka. Věděla jsem, že to co chci udělat mi může ublížit, ale já potřebovala právě to. Vstala jsem z postele a šla do koupelny. Otevřela jsem skříňku a vytáhla tu věc, která pomohla tolika lidem. Žiletku. Napustila si do vany teplou vodu a sedla si do ní. Vzala jsem žiletku a řízla se do zápěstí. Řízla jsem se jednou, dvakrát, třikrát. Sledovala jsem tu červenou tekutina, jak kape z mého zápěstí do vody. Za chvíli však téct přestala. Proto jsem se řízla víc, až to zabolelo. Takhle jsem to udělala mockrát. Náhle jsem si všimla, že krev z mého zápěstí již nekape ale přímo se z té rány řine v širokých sloupcích, ale zastavit jsem to nechtěla. Pak jsem uviděla mžitky a ztratila vědomí. Cítila jsem, jak se odpojuju od svého těla. Náhle jsem se viděla ve vaně, ve vodě, která měla rudou barvu. Nebyl to moc příjemný pohled. Náhle se otevřely dveře od pokoje, a pak někdo zaklepal na dveře od koupelny.
"Bello, jsi tam?" Řekl ten známý hlas.
"Bello, jdu dovnitř." Upozornil mě. Chtěl otevřít, ale než jsem se rozhodla se zabít, zamkla jsem dveře.
"Bello, okamžitě ty dveře otevři, nebo je rozmlátím!" Zakřičel nervózně ten hlas. Po chvíli se v mém pokoji začalo něco dít. Slyšela jsem kroky a pak... TŘÍSK! Dveře se rozletěly a v nich stála má láska. Jake.
"Panebože Bello!" Vykřikl, rozběhl se k vaně a slzy mu začaly téct po tváři. Vytáhl mě z vody a zkoušel nahmatat tep.
"Charlie! Zavolej záchranku!" Zařval Jake a začal s resuscitací. Za chvíli byly slyšet houkačky a po schodech dupaly těžké boty. Do koupelny vběhli dva doktoři. Jeden z nich si ke mě klekl a zkoušel nahmatat tep. Marně. Pak se podíval na Jaka a zavrtěl hlavou.
"Je mi to líto." Řekl smutně.
"Ne!" To byla poslední slova co jsem slyšela.
Pohled Jaka:
Je to už rok, co jsem ji neviděl. Je to už rok, co jsem nevyšel z domu a nezvedal telefony. Za všechno můžu já. Kdybych tehdy nečetl ten deník, teď bychom byli s Bellou manželé. Rozhodl jsem se, že zavolám Belle. Vzal jsem telefon do ruky a vytočil její telefonní číslo.
"Jaku!" Vykřikla radostně do mobilu.
"Ahoj." Řekl jsem nevýrazně.
"Jaku, chci se ti omluvit, chci se zeptat, jestli mi odpouštíš. Byla jsem tak hloupá. Já..." přerušil jsem ji v jejích omluvách.
"Bello, volám ti jen, abys to co ti řeknu, věděla jako první." Vymyslel jsem si. Byl Apríl.
"A co mám vědět jako první?"
"Budu se ženit. Beru si Candice. Je to Embryho sestra."
"Aha... tak to je skvělá zpráva. Gratuluju. No, už budu muset končit. Tak ahoj." Nenechala mě nic říct a mobil zaklapla.
Jelikož jsem věděl, že mobil mi nezvedne, vydal jsem se k ní domů. Když jsem zaklepal na dveře, otevřel mi Charlie. Rychle jsem mu vylíčil situaci, a on mě poslal nahoru. Když jsem otevřel dveře Belliného pokoje, zaslechl jsem slabé, ale pro vlkodlaka jasně slyšitelné šplouchání vody.
"Bello, jsi tam?" Zeptal jsem se se zaklepáním.
"Bello, jdu dovnitř." Upozornil jsem ji. Chtěl jsem otevřít, ale bylo zamčeno.
"Bello, okamžitě ty dveře otevři, nebo je rozmlátím!" Zakřičel jsem nervózně.Odstoupil jsem a rozběhl se proti dveřím. Narazil jsem do nich a... TŘÍSK! Dveře se rozletěly a já ji spatřil v té zkrvavené vodě, jak leží jakoby bez života. NE! NE! Křičela má mysl.
"Panebože Bello!" Vykřikl jsem, rozběhl se k vaně a slzy mi začaly téct po tváři. Vytáhl jsem ji z vody a zkoušel nahmatat tep.
"Charlie! Zavolej záchranku!" Zařval jsem a začal s resuscitací. Za chvíli byly slyšet houkačky a po schodech dupaly těžké boty. Do koupelny vběhli dva doktoři. Jeden z nich si k Belle klekl a zkoušel nahmatat tep. Marně. Pak se podíval na mě a zavrtěl hlavou.
"Je mi to líto." Řekl smutně.
"Ne!" Zakřičel jsem.
"Ne prosím to ně. Mojí Bellu mi neber! Slyšíš! Ty grázle! Mojí Bellu ne!" Odstrčil jsem doktora a začal ji masírovat srdce.
"Bello, prosím, vrať se mi! Prosím! Bello, lásko, neodcházej!" Doktor mě chytil za ramena a zkoušel mě zvednout, já ho však setřásl a lehl si vedle ní. Chtěl jsem taky umřít.
"Necháte mě chvíli s ní?"
"Samozřejmě." Když byli oba pryč, tiše jsem se vkradl k Charliemu do pokoje a našel zbraň. Přiložil jsem si ji ke spánku a jednou ranou ukončil utrpení.
Obrázky sice nic moc, ale co. Jinak příští kapitola již bude HE a bude poslední.
Komentáře
| RE: 17.kapitola | pajinka | 26. 11. 2011 - 21:18 |
| RE: 17.kapitola | pajinka | 26. 11. 2011 - 21:19 |
| RE: 17.kapitola | ourstoriesss | 27. 11. 2011 - 22:25 |