Můj blog je o twilight sáze, a hlavně o Cullenových a představitelích těchto postav(herců) budu se snažit sem dávat aspoň jednou za týden nějaký ten článek. Vaše milující Alice.
Jak to bylo s Jasperem?
21. leden 2011 | 21.23 |
Uháněl jsem na koni vyprahlou krajinou s větrem o závod. Už to bylo pomalu pět dní, co jsem evakuoval malou skupinu žen a dětí pryč z Texasu. Válka je peklo... a Seveřané bez šance na úspěch. No... To jsme si aspoň donedávna mysleli, ale pak se začala karta pomalu obracet v jejich prospěch. Ale ještě jsem neztrácel svůj optimismus, věřil, že válka dopadne kladně pro nás. Jistě, Sever bojuje za osvobození otroků, údajně dobrou věc... A kdo tu bude potom pracovat? O tom, jaký ekonomický dopad to bude mít na Severní, i Jižní Ameriku zřejmě neuvažují. Neuvědomují si snad, že to bude znamenat obrovský úpadek pro celé Státy? Osvobodit otroky, nic lepšího a ušlechtilejšího je vážně napadnout nemohlo. No a kdo tu potom bude dělat? Samozřejmě, že prostý lid, ale ten bude za svou práci chtít zaplatit. Otroci jsou rádi, že dostanou najíst, to jim ke štěstí bohatě stačí. Představují ohromnou pracovní sílu, válka za jejich svobodu je naprosto nesmyslná. Díky ní je všechna práce pozastavená, díky ní naše ekonomika klesne hodně hluboko.
Všechny tyto myšlenky mi hlavou probíhaly strašně rychle, skoro jsem je nedokázal zformulovat, přesto se pořád točily kolem toho jednoho. Občanské války v Americe.
Zrušení otroctví je vážně nesmysl, nemohlo by to napadnout nikoho logicky myslícího. Nešlo mi o pohodlnost, to vůbec ne. Spíš o ty peníze, co se ušetří na otrocích, ty se můžou vložit jinam, využít jinak a lépe, než to cpát chudým Seveřanům, kteří toho ani nenapracují tolik, co otroci, a kteří to v lepším případě okamžitě projí. Otrokovi vážně bohatě stačí zajistit třikrát denně něco málo k jídlu. Jenom mít někde teplý koutek a dostávat pravidelný přísun jídla.
Vítr mě nemilosrdně šlehal do opálené tváře, začaly mě pálit oči. Několikrát jsem rychle zamrkal, přesto jsem se toho nezbavil. Vrátilo mě to zpátky do přítomnosti. Rychle se stmívalo a zrovna jsem projížděl kolem jednoho jezera. Stály u něj tři ženy... tři neobyčejně krásné ženy. To bylo poznat i na tu dálku. Ta nejnádhernější stvoření, která jsem kdy viděl. Přesto jsem z nich neměl zrovna nejlepší pocit. Ale chvíli na to už jsem si uvědomil, že k nim stáčím koně. Ten podivně zneklidněl, trochu si odfrkl a začal mírně pohazovat hlavou. Jakoby chtěl potvrdit, že můj strach je oprávněný. Snažil jsem se nevšímat si toho, ale vše jakoby mi říkalo, abych otočil koně a utíkal co nejdál od nich, ale nešlo to. Nejspíš jsem věděl, že už je stejně pozdě.
75pt 0cm 0pt">Kůň se zastavil asi pět metrů před ženami, jakoby nechtěl jít dál. Nevadilo mi to. Seskočil jsem z něho a otočil se k nim. Jejich krása mě uchvátila ještě více. Odvážil jsem se udělat pár kroků směrem jejich směrem. Nevěděl jsem, co mám v jejich přítomnosti dělat a tak jsem se uklonil. Něco si mezi sebou říkali, ale já jim nerozuměl. Možná to tak bylo i lepší. Ta uprostřed promluvila.
"Jaké je tvé jméno, vojáku?" Její hlas bylo to nejkrásnější, co jsem kdy slyšel.
"Major Jasper Whitlock, madam," odpověděl jsem zdvořile. Otočila se zase zpátky k ostatním a chvíli si s nimi šeptala. Pochytil jsem něco jako: "...silný... voják... potenciál..."
Zase se otočila zpátky ke mně. Můj špatný pocit ještě zesílil. A její oči ho ještě umocnily. Krvavě rudé... Jak je tohle možné... Obrať se, padej odtud pryč, co nejrychleji to půjde! A co nejdřív to půjde. Ale zaváhal jsem.
Počkat, utéct, počkat, utéct... Vřelo to ve mně. Hádala se ve mně zvědavost a pud sebezáchovy. Chtěl jsem utéct, ale nutilo mě to zůstat, protože se znám a vím, že kdybych teď utekl, i za cenu toho, že si zachráním krk, tak si později budu vyčítat, že jsem si nepočkal, že se nikdy nedozvím, co by bylo dál... Nakonec jsem tedy jen doprovázel pobledlou Mexičanku pohledem, zvolna se ke mně přibližovala. Byla dost malá, musela zvrátit hlavu dozadu, aby mi viděla do očí. Pohled jsem jí oplácel, i když mě její zvláštní, krvavě rudé oči děsily. Natáhla se k mému krku, a mě na okamžik napadla bláznivá myšlenky, že mě snad chce políbit.
"Doufám, že přežiješ, mohl by ses nám hodit," zašeptala mi do ucha. Ještě jsem postřehl, že má abnormálně ledový dech. Pak už jsem ucítil bolest. Jen bolest.
Komentáře
| RE: Jak to bylo s Jasperem? | twilightsvet | 26. 01. 2011 - 16:31 |