DOPIS
Pohled Belly:
Jake mě dovedl domů, a já instinktivně vložila ruku do dopisní schránky. Většinou bral poštu Charlie, takže jsem nepředpokládala, že by ve schránce něco bylo, ale přesto v mých rukách zašustil papír. Odesílatel se ani neobtěžoval dát dopis do obálky a podepsat se. I tak mi ale bylo jasně, kdo to psal. Nechala jsem se však překvapit, a dopis jsem pomalu otevřela. Byly tam verše:
"Prý svět náš neskončí v ledu zas,
Prý v plamenech.
Já poznal žhavý touhy dech,
Rád shořím v jejích plamenech.
Však kdyby znovu přišel čas,
Dost chladné nenávisti znám.
Bych řekl,
Že ku zkáze,
Oheň
Se též hodí nám.
A vzal nás děs."
"Co to má znamenat?!" Vykřikla jsem zlostně.
"Co se stalo?" Zeptal se vyplašeně Jake.
"Nic. Jenom si musím něco vyřídit." A šla rázným krokem ke Cullenům. Bylo mi jasné, že Edward bude tam. Musel tušit, že to jen tak nenechám. Přišla jsem k proskleným hlavním dveřím a zabušila jsem na dveře, div jsem je nerozbila. V mžiku stál u dveří Edward. Tebe jsem potřebovala. Pomyslela jsem si.
"Co tohle je!" Vykřikla jsem bez pozdravu.
"Dopis?" Odpověděl hloupě Edward. Emmett má na něj špatný vliv.
"Nech si to Edwarde!" Procedila jsem zlostně skrz zuby.
"A co si mám nechat?"
"Sebe, svou rodinu, "lásku", kterou ke mě chováš, a svoje básničky."
"Bello, tohle všechno jsem udělal a udělám klidně znova, abych ti dokázal, že tě miluju."
"Opravdu?" Zeptala jsem se naoko udiveně.
"Ano, samozřejmě." Řekl poněkud veseleji.
"Tak mě nech být. Zapomeň na mě, stejně jako jsem zapomněla já na tebe!"
"Ale Bello..."
"Sbohem."Otočila jsem se a odcházela jsem zpět. Za sebou jsem uslyšela jsem jedno zvolání mého jména, a pak zlostné třísknutí dveřmi.
Pohled Edwarda:
Co mám ještě udělat? Co mám udělat, abych jí dokázal, že jí miluji? Dlouho jsem přemýšlel, když mě napadla jediná možnost. Napíšu Belle báseň. Hodiny jsem seděl nad těmi řádky, když jsem si myslel, že je perfektní, vložil jsem jí do schránky u jejich domu. Po několika hodinách jsem uslyšel zlostné zabouchání na dveře. A je! Pomyslel jsem si. "Co tohle je!" Vykřikla bez pozdravu. Ne. Báseň asi nebyla perfektní.
"Dopis?" Odpověděl jsem hloupě. Hned mě napadlo, že si Bella bude myslet, že na mě má Emmett špatný vliv.
"Nech si to Edwarde!" Procedila zlostně skrz zuby.
"A co si mám nechat?"
"Sebe, svou rodinu, "lásku", kterou ke mě chováš, a svoje básničky."
"Bello, tohle všechno jsem udělal a udělám klidně znova, abych ti dokázal, že tě miluju."
"Opravdu?" Zeptala udiveně.
"Ano, samozřejmě." Řekl jsem veseleji.
"Tak mě nech být. Zapomeň na mě, stejně jako jsem zapomněla já na tebe!"
"Ale Bello..."
"Sbohem."Otočila se a odcházela.
"Bello!" Zvolal jsem za ní, ale ani se neohlédla. Jediný kdo byl po ruce byly dveře, a taky to pořádně schytaly.